Výlet na Pálavu se opravdu vydařil (do slova a do písmene, ještě teď mě všechno bolí). Ochutnávka vín v Pavlově začínala už v deset ráno, takže jsme s Bennym měli celý den pro sebe a spoustu času prozkoumat Pavlovské vrchy. Kamarády a moji drahou polovičku jsme vyložili u Sokolovny a pustili se, vybaveni zásobami pitné vody pro dva živočichy (moje maličkost a Beník) vstříc novým zážitkům (a že jich bylo hodně).

Benny byl jak utržený z řetězu. Asi logicky, když poslední měsíc, chuděrka malá, znal jen procházky kolem domu a tady byl les, vinice, spousta pachů, turisti a nějaký ten pejsek. Aby se mně neškrtil na vodítku, tak jsem ho vypoustila na volno. To se posléze ukázalo jako největší osudná chyba dne . Ze všeho nejdřív okamžitě adoptoval skupinu turistů před námi a skupinu turistů za námi. Takže prvních 500 metrů se bavil tím, že poletoval mezi mnou a skupinkama kolem nás. A potom, ani nevím, kde k tomu přišel, přiběhl, ale už to nebyl zářivě bílý pejsek s monoklem na oku, těch skrvn měl na sobě nějak víc a ne každá voněla zrovna nejlíp (já bych tomu říkala do nebe volající s......) . Tak jsem si v duchu řekla, to nám ten výlet pěkně začíná a Benny okmažitě putoval na vodítko. Tak trochu mně bylo líto kolemjdoucích, kteří se s Bennym chtěli pozdravit, aby si na ruce neodnesli něco navíc. Rozhodla jsem se, že mu tu nelibě páchnoucí skrvnu na krku omyju vodou a otřu papírovým ubrouskem (tato myšlenka se ukázalo jako druhý nejhorší nápad dne, hned po tom vypuštění navolno). V jedné ruce vodítko, na jehož konci se zmítal Benny toužící po svobodě, v druhé ruce láhev s vodou. A pak to přišlo. Jak jsem se přiblížila s lahví k Bennymu, to mu se to nějak nepozdálo, trhnul hlavou, praštil mě do ruky, láhev mně vylítla z ruky a její obsah se mně vylil na kalhoty. Benny, jak sebou mrsknul, se tou "voňavou" skrvnou otřel o moji zbrusu novou bundu. A výsledek těch dvou vteřin???? Zapáchající Benny, zapáchající, špinavá a mokrá panička a polovina zásob pití v háji . Málem to se mnou seklo, jediné štěstí, že zrovna nikdo nebyl na blízku, ještě se nám mohli smát.

No nic, co se dalo dělat, výlet na začátku, tak jsme v tomhle složení pokračovali dál na vrchol k Dívčímu hradu (já, Benny a smrádek kolem nás). Benny se cestou ještě několikrát otřel krčkem o zem, takže po těch následujích deseti kilometrech byl prakticky zase čistý a voňavý pejsek, což se nedalo říct o jeho paničce. Hnědavé fleky na bundě (naštěstí po zaschnutí zapáchající hnědavá záležitost přestala zapáchat), velký flek na kalhotech (to jak tam uschla ta mokrá skrvna od vody), spocená, každý vlas jinam (to jak mě Benny občas protáhnul křovím, do kterého se v pohodě vešel jen on).

Tak jsme šťastně prošli celé Pavlovské vrchy, příjemnou procházkou asi 10km. Já byla unavená, Bennyho to nezmohlo ani trochu, prostě klasika. Tak jsem rezignovala, řekla jsem si, večer chci vydržet a dát si nějaký ten pohárek vínečka, jdeme se už jen lehce projít k vodě Novomlýnských nádrží. To se ukázalo jako třetí chyba dne. Ikdyž možná to záleží na úhlu pohledu.

U vody se Bennymu moc líbilo. Brodil se vodičkou asi tak do půl nožiček, proháněl šňupáčkem nějakou tu havěť, prostě pohoda. Tak jsme došli až na takové obrovské schody, které se táhly po břehu v délce asi několika desítek metrů. Tak jsem si unaveně sedla na bobek a nechala Bennyho, ať si šmejdí po břehu. Pro jistotu byl opět na vodítku, jako bývalá rybářka vím, čím vším se tam takový malý pejsek může "naparfémovat". Benny si opět koupal nožky, já zlenivěla na sluníčku a najednou obrovský cákanec a místo na břehu, kde ještě vteřinu předtím stál Benny, bylo prázdné a můj malý bílý pejsek s nadšeným výrazem v tváři plaval ke břehu. A o pár desítek metrů dál na vodě spokojeně plula příčina Bennyho skoku do vody, obrovská bílá labuť, na kterou se chtěl Beník podívat z blízka .

Tak to už jsem se složila smíchy a kolemjdoucí taky. Hlavně když Benny vylezl ven udiveně se koukal, jak je celý mokrý a jak z něj teče voda. Nikdy bych neřekla, že pod tou huňatou strstí je takový hubeňour, který vylezl z vody na břeh. V tomto okamžiku jsem rezignovala úplně, zlobit se na něj, to se nedalo, když se tak šťastně tvářil a já si vlastně ověřila, že je to pravý Parson milující vodu. A takhle mokří jsme šli na večeři .

Člověk by pomalu řekl, že ho to unaví, tak opak je pravdou. Když kamarádi v lehce povznesené náladě opouštěli výstavu vín, rozhodli se, že se půjdou podívat (pro mě a Bennyho opět) na Dívčí hrad. Ale jinou cestou, takže Benny si ten den ještě zahrál na horolezce, kdy jsme ho vynášeli na skály, které se jmenují Zkamenělé panny a ty hlídá Zkamenělý pes. Řekla bych, že teprve tato procházka a ještě večerní souboj s mopem, Bennyho odrovnaly a on večer kolem osmé hodiny usnul spánkem spravedlivých. A nejenom on, ani já se pokročilejšího večera nedožila.